václav fikar

Chtěl bych být medvídkem a z výkladních skříní dívat se ven, přál si svého času Michal Tučný. Jsem teď na tom podobně. Jen s tím rozdílem, že na medvídka kašlu. Chtěl bych být medvědem.

Chtěl bych být tlustým hnědým brtníkem, který před zimou uteče do lesní jeskyně. Zatarasí vchod balvanem, přihodí pár polínek do jeskynního krbu a usne tam vzadu v koutě na podestýlce ze suché trávy a dubového listí.

Prospí hnusnou zimu, to dlouhé zbytečné období, a probudí se až na jaře. Přivoní k nové zelené trávě a prackou se ožene po dotírající včele. A potom, protože je vyhládlý, roztrhá a sežere prvního pěšího turistu, který náhodou šlape kolem. A když pak vyplivne jeho trekingové goretexy i s kompaktním foťákem, ohne první medvědici, jejíž pach ho praští do nosu. A udělá jí medvídka. A nakonec skočí do řeky trhat lososy, které bude trhat až do příští zimy.

Panečku, to by byl život!

Medvěd se ze mě ale jen těžko stane. Vždycky jsem si to myslel, ale teprve nedávno mě o tom ujistil jeden z dokumentárních filmů. Fakt hustý, co v něm ukázali!

Takže... Když už jsem se narodil člověkem, musím zimu přežít jinak. A zvlášť pak tu letošní, která je prý nejzimovatější od roku 1969.

Začal jsem tím, že jsem si vyčistil a promazal navijáky, které se k vodě letos už nepodívají. Jsou teď jako nové. Tedy alespoň ty, které se mi podařilo sestavit znovu dohromady.

Fajn. Jeden den zimy jsem přežil.

Pak jsem si řekl, že si dnes zajdu na ryby. Poškádlit štěstí. Jenže umanuté počasí si řeklo, že utopí Karlovarský kraj v přívalech sněhu. A co je mé slovo proti slovu počasí? Takže k tunám sněhu, který tady napadl v posledních třech týdnech, posílá další tuny vloček. Sněžilo předevčírem, včera, dnes v noci a ráno dokonce chumelilo.

Proboha, jak jsem jako dítě mohl mít sníh rád? Vážně tomu nerozumím. Tak například včera večer jsem ometl auto, aby dnes ráno vypadalo, jako kdyby se od listopadu nehnulo z místa. Absolutně zasypané sněhem.

Proto jsem ho znovu ometl, avšak na ryby už jsem neodjel. Stejně by asi nebraly, mrchy. Abych ale zůstal se svou ryboloveckou láskou v těsném kontaktu, přepočítal jsem doma všechny wobblery, rotačky i twistery a pokecal s každým prutem. Těm, které se letos k vodě moc nepodívaly, jsem se omluvil.

A tak jsem přežil i druhý den.

Až přišla noc. Neklidná noc. Někdy kolem druhé jsem se probudil. Snad to bylo úplňkem, snad spořádanou lahví vína. V každém případě jsem si řekl, že si do ložnice pustím čerstvý studený vzduch, abych pořádně zabral.

Mohlo mě ale napadnout, že střešní okna v podkrovním bytě teď budou mimořádně nebezpečná věc. V částečné rozespalosti jsem se po paměti natáhl po veluxu a otevřel ho. A řach! V následující vteřině objala mé nahé tělo ledová smrt! Propadlo na mě několik kilogramů sněhu. To by se medvědovi nestalo!

Šokem jsem vyskočil, zařval něco sprostého a do rána už neusnul. Ono totiž ležet nahý v posteli s rozpuštěným sněhem není žádná rozkoš. Spíš naopak.

A tak jsem přežil i jednu noc.

Kolik jich ještě budu muset vydržet, než budu moci s plavačkovým prutem nebo feederem znovu úspěšně chytat? Třicet, padesát, šedesát? Vždyť astronomická zima teprve začíná, a s ní i nejdelší noci v roce.

Ach jo, ti medvědi se mají. No, nechám toho. Jdu si uvařit normální houbový čaj… Třeba mě promění v medvěda a já zaspím celou zimu.