václav fikar

Plzeň. Slovo, které mě odjakživa hřeje. K západočeské metropoli mám skutečně velmi blízko, je městem mého sdce. Jako bych své kořeny měl právě tam. A zřejmě i proto ji velmi často navštěvuji. Někdy s fotoaparátem v kapse. Venku bylo mínus patnáct, prst na spoušti dostal zabrat...

Historické centrum Karlových Varů je vážně jeden velký šlehačkový dort. Takový sachr secese. A je také fotogenické. Ostatně turisticky druhé nejnavštěvovanější město v České republice, hned po Praze, by takové mělo být. Stejně jako jiní ho rád fotografuji, ale vždy se snažím...

Někdy se to tak sejde. Zatímco státníci řeší budoucnost eura, v Riegerových sadech padá listí. A jen kousek odtud, možná deset, snad třináct, maximálně však patnáct kilometrů, propukají nepokoje. Paní z vedlejší cukrárny jsou sice ukradené, mně ale bezpečně zbystří smysly...

Podle kalendáře je už přes týden podzim, nicméně dny v Česku jsou stále slunečné a teplé. A tak jsem se navlékl do kraťasů a s kapesním Medionem se vrátil tam, kde jsem fotil už na přelomu června a července. Na Jesenici. Jak se za ty týdny změnila?

Představovat Jesenici, největší přehradu na západě Čech, asi nikomu v Česku (a minimálně jednomu člověku v Anglii) nemusím. Chebské moře, jak se přehradě přezdívá, v létě žije. V posledních dvou dnech jsem navštívil některá místa této padesát let staré nádrže, vytáhl z kapsy kompakt a fotil...

Ještě v devět hodin hodin ráno v ústeckých Olšinkách na rybách, v jednu odpoledne už v bavorském Waldsassenu na tradičním bürgerfestu. I tak to vypadá, když nevím, co roupama. Jen pár hodin mě přenese v čase a prostoru a rázem se ocitnu v jiném oblečení na docela jiné akci v jiné zemi.

„Tak nám skončil veletrh,“ houkla na mě v neděli sousedka. „A kterej, paní Müllerová? Já znám dva,“ ptal jsem se od dveří. „Jeden v Praze a druhej v Brně.“ „Ale, milostpane,“ pokřižovala se, „ten v Praze, v Letňanech.“

Devět set padesát let. Tak přesně tolik je letos městu Cheb. Jednomu z nejstarších českých měst. Ačkoliv českých... V minulosti byl Eger víc německý než český. Díky bohu, protože i díky tomu je dnes velmi fotogenický...

Potřeboval jsem to. Musel jsem je mít. Alespoň pár čerstvých fotek k takovému tomu domácímu žvýkání u Zoneru. Přízraky abstinenční krize, vyvolané zapomenutím kompletní foto výbavy ve vlaku, mě po třech týdnech dostaly. Spolu s mrazivým sluncem.

Jaký výsledek dostaneme, sečteme-li měsíc padajícího sněhu s týdnem citelného oteplení a deštěm? Rozvodněnou Ohři tak, jak ji místní lidé už dlouhé roky nepamatují.