václav fikar

Od třetí dubnové dekády jsem na čtyřech kolech. Stačilo jen, aby mi v nose zavoněly první květy barborek, a já natankoval na Shellce plnou a šlápl na plyn. Najel jsem na rytmus čtyřikrát týdně s prutem u vody. Feedrové lázně jsem si přitom naordinoval sám. Proč? Abych se dostal do kondice před začátkem hlavní sezony. Jednu z léčebných procedur jsem užíval i na čarodějnice.

Sobota 30. dubna

V topinkovači opéct chléb, na másle umíchat vajíčka, vroucí vodou zalít kafe. Pak nasypat granule feně, vzápětí kočce, pohladit fenu, vzápětí kočku, a nakonec znovu fenu, protože je žárlivější než kočka.

Cestou od jejich misek udělat jedovatý obličej na chameleona, aby se cítil jako v džungli, a nakrmit milované rybičky. Až pak konečně sednout ke snídani. Během ní ale vysvětlit nechápajícímu synovi, proč policie stále ještě nedopadla zloděje, který mi před šesti dny vykradl auto, a nakonec vyčistit zuby, upravit číro a najít mobil.

To vše jsem musel stihnout, než jsem vyrazil za pracovními povinnostmi do Karlových Varů. V půl šesté večer, když jsem se vrátil zpět do Chebu, do sebe v poklusu naházet studený oběd, zkontrolovat cajk a konečně vyrazit. Směr: Jesenice, cíl: úhoř, společník: můj syn.

„Snad jsme na nic nezapomněli,“ šlápl jsem znovu na plyn a prokličkoval městem.

„Vy jste nám zapomněl svítit, pane řidiči,“ zastavila mě na konci města policejní hlídka.

Šimča se na zadním sedadle bál, že mě policista kvůli přestupku zastřelí, ale dostal jsem to jen za tři kila. A bez bodů. Slečna policistka totiž měla pochopení pro roztržitého otce a pan policista zase pro malého kluka. Prý má doma také takového.

Sotva jsem si pokutové bločky nasoukal do peněženky, vyrušili mě v kapse P.O.D. Youth of the Nation.

„Zapomněl jste na chodbě psa,“ ozvala se v mobilu sousedka. „Tak já tu chudinku vezmu k sobě, pak si ji u mě vyzvedněte,“ nabídla. Zlatá paní Borovičková!

V půl sedmé už jsme byli u vody. Moje místo bylo volné, po odpoledním krupobití se k vodě chtělo jen málo rybářům. Ani jsem se jim nedivil. Stále ještě dul silný a studený vítr, a proto hladové vlny kousaly do břehu. Na takové chytání už musí být člověk dostatečně šílený.

Nahodil jsem oba pruty a očima zkontroloval Šimona. V šesti letech začíná objevovat kouzlo přírody a přitažlivost rybářských dobrodružství. A zrovna jedno takové zavětřil.

Kus před námi si všiml pařezů, jejichž vrcholky čněly nad hladinou jako malé ostrůvky. A rázem měl jasno. Nenápadně se odplížil, a pak udělal to, co bych na jeho místě udělal i já.

Ze břehu skočil na první z pařezů. Doskok ustál a ohlédnul se po mně, jestli mu nevynadám. Já ale předstíral, že se nedívám. A tak hup – už byl na druhém. Když skočil na třetí a na čtvrtý, kde zavrávoral, přece jenom jsem na něj houkl: „Pojď zpátky, nebo se vykoupeš.“

„Neboj, tati,“ přesvědčoval sám sebe, „nespadnu.“ A vzápětí zamával rukama jako motýl křídly a spadl. Vykoupal se celý. Ale i když voda v přehradě byla ještě hodně studená a on se napil, tvářil se, jako by se nic nestalo. Kdyby z něj nesršela voda jako z jezu, skoro bych mu to i věřil.

„Pojď, pojedeme domů, abys nenastydl,“ rozloučil jsem se v duchu s rybolovem.

On se však začal bránit. „Mně zima není, to bude dobrý,“ mávl rukou, jako by podobné kousky patřily do jeho každodenní výbavy. Šestiletý chlapák!

Rozdělal jsem mu alespoň oheň. A zatímco si můj malý společník na něm opékal rohlík, který mi sebral ze sáčku na ryby, zaslechl jsem hluboké ticho. Do syrové jarní zeleně dosedl zvláštní klid, když zčervenalé slunko dosáhlo západního obzoru. Anebo neklid?

Psi z okolních vesnic mlčeli, dokonce i ptáci v korunách stromů mlčeli. Mlčel také můj syn, což bylo asi nejzvláštnější. Obvykle totiž mluví pořád, někdy i ze spaní. A mlčet začala dokonce i Jesenice, a tak jsem se přidal. Mlčel jsem také. Jen jsem střídavě kontroloval pruty a kluka u ohně.

„Není ti zima? Klidně to tady sbalím a pojedeme domů. To nebude žádný problém,“ nabízel jsem mu znovu.

„To je dobrý, ty bys taky zůstal, kdybys spadnul do vody,“ přikládal do ohýnku větvičky, které v odpoledním dešti zmokly.

Tma přicházela rychle a já byl na mrňouse pyšný. Přesto jsem ale přemítal, jestli v zájmu jeho zdraví přece jenom neodjet domů. Když jsem se však pro návrat konečně rozhodl, na jednom z prutů se zachvěl policajt. Zavrtěl se ve světle svíčky, jako by pozdě večer zazvonil u domu, a pak zůstal dlouho nehybný. Jenže takové záběry já dobře znám.

„Ave, hade,“ přivítal jsem úhoře.

Právě tajemní hadi nejprve klepou a zdvořile se ptají, jestli si mohou nastraženou rousnici vzít. A až se zpožděním s ní naloží jako s největší pochoutkou.

„Hoduj, hade, hoduj,“ dodával jsem rybě kuráž. A zároveň jsem špitl na syna, že úhoř právě přichází.

Mrňousovi u čoudícího ohně už padala hlava únavou, ale zvedl se a přišel ke mně. A v tu chvíli jako by do hada střelil. Policajt se vyřítil vzhůru k prutu, jenže než do něj stačil břinknout, zasekl jsem. A had ve vodě zasyčel. Tedy určitě by zasyčel, kdyby to uměl. Takhle se jen začal kroutit jako smyslů zbavený.

Rychle jsem ho odlepil ode dna a zvedl vzhůru k hladině, což ale nebyl nijak složitý problém. Zabral totiž jen v přibližně metrové hloubce. A i když se svíjel a slizoval, jak nejlépe uměl, byl za chvíli v podběráku.

Sedmapadesát centimetrů dlouhý úhoř rozhodně nepatří mezi jesenické titány, ale byl první v sezoně. A navíc chycený na čarodějnice!

Neděle 8. května

V týdnu po úhoři jsem Jesenici navštívil ještě dvakrát. Kromě několika kaprů kolem čtyřiceti centimetrů a výměny píchnutého levého kola kdesi v polích mi však tyto cesty nic zvláštního nepřinesly. A tak jsem si víkend naplánoval jinak. Rozjel jsem se k Františkovým Lázním.

Tolik znásilnění jako tam jsem ale ještě neviděl. Já vlastně nikdy žádné neviděl, znám tento sexuální přečin jen z filmů. Ale příroda se na některé věci dívá jinak než lidé, a tak jsem se v neděli ráno ocitl u jezera, kde kačeři naprosto nevybíravě kachny znásilňovali. Samice křičely a snažily se jim uletět. Neuletěla ale žádná.

Jakmile tu či tamtu dohonil první kačer a dosedl na ni, obvykle přiletěli ještě další dva nebo tři. Chtěli to samé. A tak se kačeři odstrkovali a nasedali na kachny, až mnohé z nich pod tíhou rozdivočelých samců opakovaně zmizely pod hladinou.

Myslel jsem si, že je kačeři utopili. Ale každá se nakonec vymlátila zpět nad vodu a s křikem uletěla na břeh. Dech tam ale musela popadnout rychle, protože samci se nevzdávali a na souši znásilnění dokonali. Už se těším na novou generaci roztomilých káčátek.

Fascinovaný tímto necenzurovaným přírodním divadlem jsem začal chytat o dost později, než jsem původně zamýšlel. Kvalitní namíchanou směsí s partiklem jsem prokrmil tři metry čtvereční tři metry od břehu, naměřil hloubku a nahodil. Jen s plavačkovým prutem jsem se obul do příbřežních partií.

Myslel jsem si na velkého lína nebo kapra, jenže zabral velký hrouzek. Hodně velký. Zdál se mi dost velký na to, abych si ho přeměřil. Šestnáct centimetrů bylo v rámci jeho druhu úctyhodných.

Pustil jsem ho zpět a zamyslel se, kdy naposled jsem chytil na plavanou hrouzka. A dospěl k poznání, že už si to nepamatuji. Paměť mi osvěžila až další dvacítka hrouzků, kterou jsem v příští hodině z vody vylupal. Naposled jsem si takhle hryzáky zachytal jako kluk na rybníku v Podhradu. A to už je dávno.

Hrouzci mě nejen příjemně překvapili, ale hlavně zabavili. Proto mi nevadilo, že se kapr s línem neukázali. Měl jsem náladu na veselou čudlařinu o samotě. Jenže...

„Berou, berou?“ zastavil se u mě starý chlap. Lázeňák na procházce se zahleděl na můj splávek a tak nějak sám od sebe se rozpovídal.

Sedmdesátiletý František z Jablonce je také rybář. Letos ale u vody ještě nebyl, nejdřív si prý musí ve Frantovkách vyladit zdraví. Byl vážně rád, že potkal rybáře, a proto se zapřel o hůl.

A tak tam zůstal se mnou…

Na scéně se však objevil další lázeňák. Tenhle kráčel bez hole.

„Františku,“ mával na Františka, „chytáte ryby, jo?!“

Dvaasedmdesátiletý Ladislav z Pardubic si všiml, že tahám plotici, a tak mířil přímo k nám. Když dokráčel, ocitl jsem se v pasti. Staří pánové na procházce totiž našli cíl své cesty. Mě! A hned začali vyprávět, co všechno už v životě dělali nebo viděli. Ladislav se jen nemohl dopočítat, kolik Velkých pardubických už na vlastní oči viděl. Omluvil to vysokým věkem, což ale neměl dělat, protože František si to nechtěl nechat líbit. Ihned se mezi nimi strhla lavina příkladů, oba pánové se triumfovali, kdo z nich víc zapomíná. Bohužel oba byli nahluchlí, takže se triumfovali hodně nahlas.

A tak tam stáli dva…

„Hele, Jarouš,“ všiml si Ladislav dalšího seniora. Přicházel po stejné pěšině jak ti dva před ním. Jeroným z Ústí nad Orlicí byl ve Františkových Lázních poprvé, moc se mu tam líbilo a za rok prý přijede znovu. I s pruty, jak mi zařval do ucha. Ve svých osmdesáti letech byl nahluchlejší než ti dva před ním. 

A tak tam stáli tři…

Nevím proč, ale najednou jsem místo splávku začal sledovat hlavně pěšinu od města. Jako bych kdesi uvnitř sebe dostal strach, že se na ní objeví další kmet. Najednou mi přišla nebezpečná, zároveň mi ale došlo, jaký jsem vlastně smolař.

Do Frantovek se odjakživa jezdí léčit holky a ženský z neplodnosti a zrovna já tam kápnu na tři nahluchlé chlapy v důchodu. Tohle kontrastní zjištění mě tak sebralo, až jsem vybouchl smíchy. A protože dědkové za mými zády mysleli, že mě rozesmála jejich debata o umělých kyčlích, přidali se.

A tak jsme se tam smáli čtyři… (já však něčemu jinému než oni).

Kolektivní záchvat smíchu přeťal až Ladislavův výkřik: „Vašeeek!“

Už jsem se ani neotáčel, jen jsem se rozřehtal ještě víc. Po tvářích se mi řinuly slzy, vzápětí mě záchvat smíchu rozkašlal. A dědkové se smáli taky. Museli mít pocit, že jsou buď výjimečně vtipní, anebo že potkali neskutečného rybáře.

„Čemu se smějete?“ dobelhal se k nám Václav. Byl z České Lípy a stejně jako František se opíral o hůl. A stejně jako on rybaří.

„Jaký jsou tady ryby? Jsou tady kapři?“ ptal se mě.

Když jsem mu vše pověděl, zaradoval se. „A příští rok si přivezu prut,“ zatřásl holí.

A tak tam stáli čtyři…

„To tak... Ještě prut, aby sis sem bral,“ zaslechla ho jeho žena. Vypadala o čtyřicet let mladší než on, spíš jako jeho dcera. „Musíš se léčit,“ dodala už smířlivěji. A směrem k osazenstvu vyslala zvláštní úsměv. Křečovitý, studený, falešný.

Václav ho evidentně znal, protože se s ostatními okamžitě rozloučil. Měl po radosti, alespoň myslím. Do města se vrátil se svou paní, která mu diktovala, co pro něj je a co není dobré.

Její příchod připomínal granát vhozený mezi lidi. Znamenal totiž nejen Václavův ndobrovolný odchod, ale i rozchod ostatních lázeňáků, kteří si najednou neměli co říct. Ladislava, Františka i Jeronýma. Dědkové tiše zmizeli v lesoparku, a tak se kapra nedočkali. Chytil jsem ho pět minut po jejich odchodu.  

Diskutujte také na www.facebook.com