václav fikar

Kornův Windsurfing, Schellingerův René, já a Rudolf a nebo třeba jedna z nejznámějších Matuškových skladeb – temperamentní Slavíci z Madridu.  V sobotu večer duněl náš oblíbený děčínský bar U Švece retrem. Starými českými fláky. A hosté podniku – ať už jim bylo devatenáct nebo čtyřicet...

„Meteorologové hlásí, že do Čech dorazilo babí léto,“ oznamuje vysmátý hlasatel v rádiu, zatímco parkuju svůj zelený vůz kdesi na kluzké zelené trávě. Jsem na místě. Právě tady začnu, abych v příštích dnech prošvihal chebskou část Ohře, a pak také Odravu. S velmi lehkou vláčkou. Nutno dodat - konečně.

Dopsat šestý díl místopisů mi tedy vážně trvalo. Původně jsem ho chtěl mít na stránkách už dvaadvacátého června, ale člověk míní a život mění. A tak se k extrémnímu zahájení letošní sezony vracím až teď.

Pokrok nezastavíš, můžeš se mu jen přizpůsobit. Přesně na to jsem myslel, když za mými zády profrčela už čtvrtá skupinka funících cyklistů, a to během pouhé hodiny. Nově otevřené úseky cyklostezky podél Ohře totiž přivedly cyklisty do míst, která až donedávna...

Od třetí dubnové dekády jsem na čtyřech kolech. Stačilo jen, aby mi v nose zavoněly první květy barborek, a já natankoval na Shellce plnou a šlápl na plyn. Najel jsem na rytmus čtyřikrát týdně s prutem u vody. Feedrové lázně jsem si přitom naordinoval sám. Proč?

Můj mobil je prevít, nepřeje mi rybu. Prakticky kdykoliv ho u vody vezmu do ruky, abych odepsal na esemesku, propásnu pěkný záběr. Vážně, má na to čich. A protože je ultra prevít, tak už promeškané záběry počítám na desítky. V sobotu ale ostrouhal, přestože...

Na přelomu zimy a jara má rybář jednu jistotu. Totiž že úlovek je vždy nejistý. Abych parafrázoval Voskovce s Werichem: Ryba je jen náhoda, jednou si dole jednou nahoře, řeka plyne jak voda… Kdo rybačku miluje, ať neztrácí naději.

Silnice plné hlubokých děr, které na pár kilometrech zničí auto. Tak začíná moje první výprava sezony. Dvě stě kilometrů od domova kličkuji peklem severočeských silnic a kleju. Světec, Bžany, Žalany, Prackovice.