václav fikar

Berounku pod Berounem lemují zleva skály, napravo ve směru na Srbsko člověk občas vyplaší bažanta. Řeka tady ještě rozhodně nepřipomíná českého velikána. Spíš jen střední tok běžné velikosti.

Týden po deštích Labe připomínalo nažranou anakondu. Hnědé, jak vstřebávalo hlínu sesutou z polí, a skvrnité, jak unášelo odpadky z kanálů měst. Bylo nacpané vším. Mrtvolami zvířat počínaje a plasty nebo dřívím konče.

V sobotu dorazily do severních a části středních Čech povodně. Velká voda se přivalila rychle a v ohromné síle. Zkázonosný živel nás překvapil na sumčí stopě.

V sobotu brzy ráno jsme se vypravili na téměř čtyřhodinovou cestu, která nás dělila od vybraného úseku na Labi. Pro Jirku byla informace o mém zranění, způsobeném nožem v kuchyni našeho bytu, nová.

Vonělo to báječně. Tříkilový kus vepřové pečeně s kostí, předešlého dne prošpikovaný dvanácti stroužky česneku, a velká krůtí stehna. Hromada masa na jedné lodi. Totiž v jednom pekáči. Na palubě kuchyňského parníku spolu s kmínem a tříbarevným pepřem.

Seběhlo se to rychle. Martin mi zavolal, aby se zeptal, jestli mohou s Lukášem přijít nakoupit nějaké Gloogy. „Jasně,“ odpovídám. A než jsem vymyslel vhodný čas, Martin se zeptal, jestli bych s nimi nejel na ryby. „Jasně,“ odpovídám podruhé. A než jsem se nadál, seděl jsem u nich v autě.

Ještě není ani půl šesté. S bratrem vystupujeme u zbrusu nové karlovarské arény, jedné z nejmodernějších hal ve střední Evropě, a nejkratší cestou pospícháme k řece. Pavel jen s krabičkou malých rotaček, já s bolenovými Hermesy a kvartetem nových wobblerů různých značek, abych je vyzkoušel.

V neděli jsme se opět přemístili na jiný labský úsek, vytipovaný Michalem. Ráno nás tam sice zaskočil první silný mráz sezóny, který zřejmě způsobil, že jsme ve třech lidech vyvláčeli jen pět okounů. Ona totiž i ryba byla tou zimou, zahalenou do mlhy, rozhozená (a proto i zcela apatická). Ale už odpoledne, když se mráz i s mlhou rozplynuly do ztracena, jsme prakticky na tom samém místě zažili báječnou jízdu s jelci... 

Protože Labe je jako večernice, plující černou oblohou, vrátili jsme se na ni s Jirkou po dalších šesti týdnech. Ve druhé polovině září jsme opět vyrazili na víkend, opět nás v bodě určení čekal náš parťák a průvodce Michal, opět bylo v plánu navštívit nejméně pět různých labských míst. Vše tedy bylo jako v červenci nebo v srpnu, nicméně jeden podstatný rozdíl zde přece jenom existoval.

Jelikož nás s Jirkou čekala čtyřhodinová cesta vlakem zpět do Chebu, rozhodli jsme se opustit místo našeho víkendového pobytu už po 16. hodině nedělní. Vzhledem k odjezdům vlaků jsme vlastně ani neměli příliš na vybranou, pokud bychom se tedy do Chebu nechtěli dostat až v pondělí ráno. Tím pádem bylo dáno, že v neděli se už večerního bolenového festivalu nezúčastníme a že se tedy musíme pokusit o boleny dopoledne, a nebo třeba o nějakého sumce, budou-li oni sami cítit příznivý tlak. Zbytek slunečného dne se až do našeho odjezdu měl stát nezajímavým. Jenže nestal. Svatý Petr nás totiž toho víkendu měl rád…