Dobyvatelé labských bolenů II.
1. 11. 2008
Jelikož nás s Jirkou čekala čtyřhodinová cesta vlakem zpět do Chebu, rozhodli jsme se opustit místo našeho víkendového pobytu už po 16. hodině nedělní. Vzhledem k odjezdům vlaků jsme vlastně ani neměli příliš na vybranou, pokud bychom se tedy do Chebu nechtěli dostat až v pondělí ráno.
Tím pádem bylo dáno, že v neděli se už večerního bolenového festivalu nezúčastníme a že se tedy musíme pokusit o boleny dopoledne, a nebo třeba o nějakého sumce, budou-li oni sami cítit příznivý tlak. Zbytek slunečného dne se až do našeho odjezdu měl stát nezajímavým. Jenže nestal. Svatý Petr nás totiž toho víkendu měl rád…
Brzy ráno, po necelých třech hodinách spánku, jsme se vypravili na místo, které jsem díky Michalovi poznal už vloni. Úsek řeky to byl na pohled optimální - klidnější hlubší pasáže se střídaly s tažnou vodou s hloubkou kolem metru až metru a půl. Tam nás čekalo příjemné setkání s velkou a krotkou nutrií (odhadem 80 cm), jež ochotně pózovala fotografujícímu Jirkovi (nutno podotknout, že šlo o prostituující nutrii, protože za fotografování inkasovala jídlo), a pak zachraňování tlouště (asi 38-40 cm), jenž odevzdaně visel na utrženém vlasci, pevně zaklíněném mezi kameny. Z nedočkavých spárů smrti jej vyrval opět Jirka. Ryb na prutu jsme se ale nedočkali, nepočítám-li candátka kolem 20 cm, který si jako troufalý hrdopýšek vyšlápl na Michalův 10centimetrový wobbler.
Co to bylo?
A tak jsme se po necelých dvou hodinách přemístili o víc než 15 kilometrů níž po proudu. Protože tam bylo Labe hlubší, nasadil jsem Arese, jenž se umí zavrtat zhruba do tří a půl metru. Michal tahal menší Paryse, to kvůli větším okounům, na Jirkově prutu jsem na okamžik zahlédl bílého twistera. Výčet nástrah byl pestrý a umožňoval získat představu o tom, co ryby zdejší oblasti právě nyní chtějí.
Znovu jsme tedy začali bičovat řeku, neboť čas kvapil. Vždyť v dáli nad obzorem se začalo probouzet slunce.
Vodil jsem vybraný wobbler velmi pomalu a užíval si, jak co chvíli někde na dně škobrtl o kámen. Jako by se, nemotora jeden, učil chodit ve velkých botách. V duchu jsem se bavil tímto způsobem čtení dna, když tu mi náhle neznámá síla zatáhla za nástrahu tak vehementně, až mi pravačku vypáčila do strany. Ačkoliv záběr to byl secsakramentský, ryba se nepověsila, a tak se mohu jen domnívat (právě podle typu záběru), že šlo o velmi slušného candáta. Bohužel následující půlhodina, kterou jsem věnoval důkladnému pročesávání onoho místa, už žádný opravný kontakt nenabídla. Servíroval jsem sice wobblery, co to jen šlo, a nakonec i jigstrímra, vše ale s nulovým efektem.
Přemístil jsem se proto výš proti vodě, kde jsem si podél břehu všiml dlouhého vracáku. A jelikož kolem něj postávalo poměrně dost zlatavých tloušťů mezi 20 až 30 cm, začal jsem – tak nějak na rozehřátí – protahovat břehy za pomoci jemnějšího prutu a nejmenšího Hektora. Do deseti minut jsem měl čtyři ryby (tři tlouštíky a třicátkového okouna), a tak jsem se znovu vrátil k lovu tvrdším prutem a většími nástrahami.
Sumec se řítil na hloubku
A také to záhy přineslo své ovoce, jelikož metr od břehu mi pěkný tloušť (odhadem 45 cm) dobral Hermese. Přivedl jsem si rybu pod ruku, abych ji uchopil za hlavou a vyzvednul k focení (považte: byl jsem líný couvat pouhé čtyři metry pro podběrák!), jenže v tu chvíli sebou tloušť mrskl a byl fuč. No nic, nebyly to závody, takže o nic nešlo. Jen ta fotografie by určitě byla fajn…
V té době jsem ztratil s kluky oční kontakt. Vzdálil jsem se nějakých 250 až 300 metrů od nich, kde asi dvacet metrů dlouhá tišina slibovala mnohé. Na jejím vnitřním okraji směrem do hlavního toku dvakrát zalovil bolen a podél břehu přímo pod mými nohami se poflakovaly dvě půlmetrové parmy. Zvolil jsem – jak jinak - wobbler univerzální velikosti a metr po metru jím protahoval točák. Zdola nahoru, shora dolů. Přišel jeden okoun (asi 25 cm), pak se za nástrahou přifrčel podívat menší bolen (přibližně 40 cm) a nakonec, zhruba za čtvrt hodiny, jsem ve sloupci uprostřed točáku dostal do Glooga takovou ránu, až se mi prsty u nohou zkroutily. Brzda navijáku proklouzla, jako by to mělo být naposled, a ihned přišlo festovní kopnutí do vlasce, po němž uteklo z cívky dalších pár metrů a ryba nabrala směr široširá řeka.
Nepochyboval jsem o tom, že stejně jako včera i dnes mi dal svatý Petr příležitost potykat si se sumcem. Chtělo to jen maličkost: vytáhnout jej. Mramoráč ale kopl ještě jednou, pak podruhé (o dost víc) a nakonec nasadil úprk, jako kdyby za ním olympionik Kostelecký svými broky pálil.
To už jsem se rozhlížel, jestli neuvidím někoho z kluků, aby mi přispěchali na pomoc. Michal byl asi 120 metrů pode mnou a já si všiml, že se dívá mým směrem (později mi řekl, že viděl, jak se s něčím přetahuji). Než jsem ale na něj stihl mávnout, aby přiběhl, vlasec se začal zadírat, až zůstal viset natvrdo. Monofilní pětadvacítku propletl „Hrubovous“ bůhví kudy a zadřel bůhví kde. Vlasec se možná skřípl mezi řadami balvanů, možná se šprajcl někde jinde. V každém případě jsem se s tím vším chvíli pral a pobíháním po břehu se jej snažil uvolnit. Až se to „povedlo“ a já jej skutečně vytáhl - utržený a roztřepený! V tu chvíli jsem si přišel jako rozpuštěný, jen mě vypustit.
Ani druhý sumec toho víkendu mi tedy nebyl přán. Možná kdybych měl pletenou šňůru, možná kdyby… Kdyby, kdyby (však to všichni známe).
Michal mezitím dorazil a ptal se, co to bylo. Vylíčil jsem celou událost, popsal své hluboké zklamání a ještě dlouho se chvěl po těle. V naší oblasti totiž sumce chytáme přívlačí jen velmi vzácně, řekl bych s nadsázkou „maximálně jednou za deset let“, takže kdykoliv mně někde zabere, je to pro mě pořádný adrenalin.
Boleni pod žhavým sluncem
Po obědě, kterému ze strany Jirky předcházelo ještě vyvláčení okouna 34 cm, jsme dorazili na poslední, v pořadí šesté místo naší víkendové labské výpravy. Tam už jsme měli vše dochytat, v podstatě bez vzrušení, a pak vyrazit směr nádraží. Slunce totiž bylo vysoko, teplo pořádné, takže osobně jsem s ničím ani už nepočítal. Bral jsem to jen jako takovou poslední příležitost k popovídání si.
Michal, který se tohoto posledního chytání zúčastnil už jen jako fotograf, byl však jiného názoru. Domníval se, že bychom měli ještě nějakého bolena udělat. „Hele, je sluníčko, chce to Hermese s modrým hřbetem,“ radil. Já se ale zprvu rozhodl pro jiné wobblery. Tahal jsem je pomaleji vodním sloupcem, kdyby se snad ode dna chtěl zvednout nějaký sumec. Na Labi, jak jsem tu velkou řeku poznal, přece jenom člověk nikdy neví, to zaprvé. A zadruhé se mi na ní sumci na vláčku relativně daří, pokud tedy nazvu tři vyvláčené sumce z posledních čtyř výprav úspěchem.
To Jirka už tentokrát o Hermesech nepochyboval. Rovnou nasadil doporučovaný kousek s modrým hřbetem. A podrb kobru za krkem – snad na sedmý hod zapřáhl bolena! Měl jsem z toho radost, jako bych jej chytil sám, protože i v tuto rybářsky mrtvou část letního dne dokázala naše družina chytit dravou rybu přes 45 cm. A navíc to byl pro mě signál, že se mám vykašlat na pokoušení se vousatého štěstí a zacílit rovnou na boleny. Koneckonců zbývala nám hodina do odjezdu vlaku.
A tak jsem také nasadil „hermíka“ a dal se do švihání vody. Po sotva dvou minutách přišel záběr a rovněž mně bylo dáno potěžkat si na rozloučenou bolena. Šlo sice o mého nejmenšího za celý víkend (asi 40-45 cm), nicméně v tom jasném pařáku bylo to milé osvěžení. Michal mi udělal pár fotek a já si až při tomto klidném focení všiml, že jen pár metrů nade mnou usiluje o boleny rybář, jenž cáká po hladině popem. Ten chlápek se na mě podíval a zakroutil hlavou, jako že to s hladinovým „šplouchadlem“ nejde (kluci mi později řekli, že jím pročesával řeku nejméně půl hodiny), ale mně to najednou přišlo jako dost zajímavý nápad.
Já to taky zkusím
„Člověče, já tam toho popa dám,“ řekl jsem Michalovi, který však ihned logicky oponoval, že moc už si ho neužiji, jelikož za pět minut budeme muset vyjet k nádraží. „Nech mi tři hody. Udělám bolena a můžeme jet,“ usmál jsem se, přitom si už ale v duchu balil věci nazpět. Michal si asi také myslel své, jenže – duc hlavou do dubu - já toho bolena fakt udělal, a to hned na druhý hod! Přehodil jsem popem od Rapaly hlavní proud řeky a když dosedl na tišinu, trhnul jsem jím, až se voda rozstříkla na metr daleko. Bolen reagoval okamžitě, jako by do něj pustili proud. Chňapl tlamou po wobbleru, načež se pokusil sprintovat k protějšímu břehu. Na to ale neměl fondy, blázínek. Podržel jsem ho na prutu, dokud se nepřestal vztekat, pak ho převedl přes mohutný hlavní proud a u břehu jej vzal vítězně do ruky. Právě on byl totiž tečkou za naší jeden a půl dne trvající přívlačovou výpravou na Labi.
Tu jsme zejména z pohledu lovu bolenů označili za úspěšnou. Nenachytali jsme jich metráky, jak by nyní možná někdo čekal, přesto jsme měli pádný důvod být spokojení. Vláčkaři, které jsme všude potkávali, se totiž do nich nedokázali trefit, zatímco nám to klaplo. Boleny jsme si povodili všichni tři, a to hned na dvou odlišných místech, ve dvou různých dnech a v různých denních dobách! A to se prostě počítá. Mimochodem, týden po této výpravě jsem si na Labi znovu zajel. Sám. Vlakem přes třetinu republiky, jen na otočku, jak říkám. Nějaký ten bolen kolem 55 cm se mi znovu povedl, tentokrát ale také pan sumec! To už je ale docela jiný příběh…
Tím pádem bylo dáno, že v neděli se už večerního bolenového festivalu nezúčastníme a že se tedy musíme pokusit o boleny dopoledne, a nebo třeba o nějakého sumce, budou-li oni sami cítit příznivý tlak. Zbytek slunečného dne se až do našeho odjezdu měl stát nezajímavým. Jenže nestal. Svatý Petr nás totiž toho víkendu měl rád…
Brzy ráno, po necelých třech hodinách spánku, jsme se vypravili na místo, které jsem díky Michalovi poznal už vloni. Úsek řeky to byl na pohled optimální - klidnější hlubší pasáže se střídaly s tažnou vodou s hloubkou kolem metru až metru a půl. Tam nás čekalo příjemné setkání s velkou a krotkou nutrií (odhadem 80 cm), jež ochotně pózovala fotografujícímu Jirkovi (nutno podotknout, že šlo o prostituující nutrii, protože za fotografování inkasovala jídlo), a pak zachraňování tlouště (asi 38-40 cm), jenž odevzdaně visel na utrženém vlasci, pevně zaklíněném mezi kameny. Z nedočkavých spárů smrti jej vyrval opět Jirka. Ryb na prutu jsme se ale nedočkali, nepočítám-li candátka kolem 20 cm, který si jako troufalý hrdopýšek vyšlápl na Michalův 10centimetrový wobbler.Co to bylo?
A tak jsme se po necelých dvou hodinách přemístili o víc než 15 kilometrů níž po proudu. Protože tam bylo Labe hlubší, nasadil jsem Arese, jenž se umí zavrtat zhruba do tří a půl metru. Michal tahal menší Paryse, to kvůli větším okounům, na Jirkově prutu jsem na okamžik zahlédl bílého twistera. Výčet nástrah byl pestrý a umožňoval získat představu o tom, co ryby zdejší oblasti právě nyní chtějí.
Znovu jsme tedy začali bičovat řeku, neboť čas kvapil. Vždyť v dáli nad obzorem se začalo probouzet slunce.
Vodil jsem vybraný wobbler velmi pomalu a užíval si, jak co chvíli někde na dně škobrtl o kámen. Jako by se, nemotora jeden, učil chodit ve velkých botách. V duchu jsem se bavil tímto způsobem čtení dna, když tu mi náhle neznámá síla zatáhla za nástrahu tak vehementně, až mi pravačku vypáčila do strany. Ačkoliv záběr to byl secsakramentský, ryba se nepověsila, a tak se mohu jen domnívat (právě podle typu záběru), že šlo o velmi slušného candáta. Bohužel následující půlhodina, kterou jsem věnoval důkladnému pročesávání onoho místa, už žádný opravný kontakt nenabídla. Servíroval jsem sice wobblery, co to jen šlo, a nakonec i jigstrímra, vše ale s nulovým efektem.
Přemístil jsem se proto výš proti vodě, kde jsem si podél břehu všiml dlouhého vracáku. A jelikož kolem něj postávalo poměrně dost zlatavých tloušťů mezi 20 až 30 cm, začal jsem – tak nějak na rozehřátí – protahovat břehy za pomoci jemnějšího prutu a nejmenšího Hektora. Do deseti minut jsem měl čtyři ryby (tři tlouštíky a třicátkového okouna), a tak jsem se znovu vrátil k lovu tvrdším prutem a většími nástrahami.
Sumec se řítil na hloubku
A také to záhy přineslo své ovoce, jelikož metr od břehu mi pěkný tloušť (odhadem 45 cm) dobral Hermese. Přivedl jsem si rybu pod ruku, abych ji uchopil za hlavou a vyzvednul k focení (považte: byl jsem líný couvat pouhé čtyři metry pro podběrák!), jenže v tu chvíli sebou tloušť mrskl a byl fuč. No nic, nebyly to závody, takže o nic nešlo. Jen ta fotografie by určitě byla fajn…
V té době jsem ztratil s kluky oční kontakt. Vzdálil jsem se nějakých 250 až 300 metrů od nich, kde asi dvacet metrů dlouhá tišina slibovala mnohé. Na jejím vnitřním okraji směrem do hlavního toku dvakrát zalovil bolen a podél břehu přímo pod mými nohami se poflakovaly dvě půlmetrové parmy. Zvolil jsem – jak jinak - wobbler univerzální velikosti a metr po metru jím protahoval točák. Zdola nahoru, shora dolů. Přišel jeden okoun (asi 25 cm), pak se za nástrahou přifrčel podívat menší bolen (přibližně 40 cm) a nakonec, zhruba za čtvrt hodiny, jsem ve sloupci uprostřed točáku dostal do Glooga takovou ránu, až se mi prsty u nohou zkroutily. Brzda navijáku proklouzla, jako by to mělo být naposled, a ihned přišlo festovní kopnutí do vlasce, po němž uteklo z cívky dalších pár metrů a ryba nabrala směr široširá řeka.
Nepochyboval jsem o tom, že stejně jako včera i dnes mi dal svatý Petr příležitost potykat si se sumcem. Chtělo to jen maličkost: vytáhnout jej. Mramoráč ale kopl ještě jednou, pak podruhé (o dost víc) a nakonec nasadil úprk, jako kdyby za ním olympionik Kostelecký svými broky pálil.
To už jsem se rozhlížel, jestli neuvidím někoho z kluků, aby mi přispěchali na pomoc. Michal byl asi 120 metrů pode mnou a já si všiml, že se dívá mým směrem (později mi řekl, že viděl, jak se s něčím přetahuji). Než jsem ale na něj stihl mávnout, aby přiběhl, vlasec se začal zadírat, až zůstal viset natvrdo. Monofilní pětadvacítku propletl „Hrubovous“ bůhví kudy a zadřel bůhví kde. Vlasec se možná skřípl mezi řadami balvanů, možná se šprajcl někde jinde. V každém případě jsem se s tím vším chvíli pral a pobíháním po břehu se jej snažil uvolnit. Až se to „povedlo“ a já jej skutečně vytáhl - utržený a roztřepený! V tu chvíli jsem si přišel jako rozpuštěný, jen mě vypustit.
Ani druhý sumec toho víkendu mi tedy nebyl přán. Možná kdybych měl pletenou šňůru, možná kdyby… Kdyby, kdyby (však to všichni známe).
Michal mezitím dorazil a ptal se, co to bylo. Vylíčil jsem celou událost, popsal své hluboké zklamání a ještě dlouho se chvěl po těle. V naší oblasti totiž sumce chytáme přívlačí jen velmi vzácně, řekl bych s nadsázkou „maximálně jednou za deset let“, takže kdykoliv mně někde zabere, je to pro mě pořádný adrenalin.
Boleni pod žhavým sluncem
Po obědě, kterému ze strany Jirky předcházelo ještě vyvláčení okouna 34 cm, jsme dorazili na poslední, v pořadí šesté místo naší víkendové labské výpravy. Tam už jsme měli vše dochytat, v podstatě bez vzrušení, a pak vyrazit směr nádraží. Slunce totiž bylo vysoko, teplo pořádné, takže osobně jsem s ničím ani už nepočítal. Bral jsem to jen jako takovou poslední příležitost k popovídání si.
Michal, který se tohoto posledního chytání zúčastnil už jen jako fotograf, byl však jiného názoru. Domníval se, že bychom měli ještě nějakého bolena udělat. „Hele, je sluníčko, chce to Hermese s modrým hřbetem,“ radil. Já se ale zprvu rozhodl pro jiné wobblery. Tahal jsem je pomaleji vodním sloupcem, kdyby se snad ode dna chtěl zvednout nějaký sumec. Na Labi, jak jsem tu velkou řeku poznal, přece jenom člověk nikdy neví, to zaprvé. A zadruhé se mi na ní sumci na vláčku relativně daří, pokud tedy nazvu tři vyvláčené sumce z posledních čtyř výprav úspěchem.
To Jirka už tentokrát o Hermesech nepochyboval. Rovnou nasadil doporučovaný kousek s modrým hřbetem. A podrb kobru za krkem – snad na sedmý hod zapřáhl bolena! Měl jsem z toho radost, jako bych jej chytil sám, protože i v tuto rybářsky mrtvou část letního dne dokázala naše družina chytit dravou rybu přes 45 cm. A navíc to byl pro mě signál, že se mám vykašlat na pokoušení se vousatého štěstí a zacílit rovnou na boleny. Koneckonců zbývala nám hodina do odjezdu vlaku.
A tak jsem také nasadil „hermíka“ a dal se do švihání vody. Po sotva dvou minutách přišel záběr a rovněž mně bylo dáno potěžkat si na rozloučenou bolena. Šlo sice o mého nejmenšího za celý víkend (asi 40-45 cm), nicméně v tom jasném pařáku bylo to milé osvěžení. Michal mi udělal pár fotek a já si až při tomto klidném focení všiml, že jen pár metrů nade mnou usiluje o boleny rybář, jenž cáká po hladině popem. Ten chlápek se na mě podíval a zakroutil hlavou, jako že to s hladinovým „šplouchadlem“ nejde (kluci mi později řekli, že jím pročesával řeku nejméně půl hodiny), ale mně to najednou přišlo jako dost zajímavý nápad.
Já to taky zkusím
„Člověče, já tam toho popa dám,“ řekl jsem Michalovi, který však ihned logicky oponoval, že moc už si ho neužiji, jelikož za pět minut budeme muset vyjet k nádraží. „Nech mi tři hody. Udělám bolena a můžeme jet,“ usmál jsem se, přitom si už ale v duchu balil věci nazpět. Michal si asi také myslel své, jenže – duc hlavou do dubu - já toho bolena fakt udělal, a to hned na druhý hod! Přehodil jsem popem od Rapaly hlavní proud řeky a když dosedl na tišinu, trhnul jsem jím, až se voda rozstříkla na metr daleko. Bolen reagoval okamžitě, jako by do něj pustili proud. Chňapl tlamou po wobbleru, načež se pokusil sprintovat k protějšímu břehu. Na to ale neměl fondy, blázínek. Podržel jsem ho na prutu, dokud se nepřestal vztekat, pak ho převedl přes mohutný hlavní proud a u břehu jej vzal vítězně do ruky. Právě on byl totiž tečkou za naší jeden a půl dne trvající přívlačovou výpravou na Labi.
Tu jsme zejména z pohledu lovu bolenů označili za úspěšnou. Nenachytali jsme jich metráky, jak by nyní možná někdo čekal, přesto jsme měli pádný důvod být spokojení. Vláčkaři, které jsme všude potkávali, se totiž do nich nedokázali trefit, zatímco nám to klaplo. Boleny jsme si povodili všichni tři, a to hned na dvou odlišných místech, ve dvou různých dnech a v různých denních dobách! A to se prostě počítá. Mimochodem, týden po této výpravě jsem si na Labi znovu zajel. Sám. Vlakem přes třetinu republiky, jen na otočku, jak říkám. Nějaký ten bolen kolem 55 cm se mi znovu povedl, tentokrát ale také pan sumec! To už je ale docela jiný příběh…
Václav Fikar (Rybář, říjen 2008)