václav fikar

V neděli jsme se opět přemístili na jiný labský úsek, vytipovaný Michalem. Ráno nás tam sice zaskočil první silný mráz sezóny, který zřejmě způsobil, že jsme ve třech lidech vyvláčeli jen pět okounů. Ona totiž i ryba byla tou zimou, zahalenou do mlhy, rozhozená (a proto i zcela apatická). Ale už odpoledne, když se mráz i s mlhou rozplynuly do ztracena, jsme prakticky na tom samém místě zažili báječnou jízdu s jelci... 

A přispěla tomu v podstatě náhoda. Když jsem zastavili s vozem u krajnice a vylezli ven se do dáli rozhlédnout, abychom si vybrali, kde nakonec zakotvíme, všimli jsme si přímo pod našima nohama hejna masitých tloušťů. Měřili kolem 40 cm, takže si vlastně vykoledovali naši pozornost.

Dolů ze silnice jsem ale sešplhal nejprve jen já sám, kluci se rozhodli nahoře v klidu kouřit a z výšky pozorovat mé počínání. Směrem proti vodě jsem se přiblížil k tloušťům, tam se posadil do trávy a Hektora nahodil za hranu slábnoucí peřejky. Začal jsem jej volně stahovat. Proud se do něj okamžitě opřel tak, že wobbler se rozbubnoval jako srdce dítěte v lůně matky. Přesně tak, jak to my, taťkové, známe z ultrazvuků našich žen. Poslouchal jsem jeho tepot, nadržoval jej v proudu a špičkou prutu jím jen lehce pocukával.

Jak už jsem uvedl, věděl jsem, že všude kolem postávají tloušti kolem 40 cm, kteří pod malým přítokem čekají na drobnou potravu, a byl jsem přesvědčený, že brzy musí přijít záběr. Že to zkrátka některý z nich nevydrží, že se urve z hejna a zaútočí jako smyslů zbavený. Jenže pokud jde o přívlač, velcí tloušti jsou opatrní prevíti. Dávají si záležet, aby se nespálili, a proto s rozvahou sobě vlastní obvykle ignorují vše, co není opatřeno visačkami „Made In River“ nebo „Made In Nature“. Tím spíš, je-li voda průzračná jako zrcadlo, což byl zrovna případ zdejší Labe. Tloušti sice občas povyjeli vstříc Hektorovi, to když jsem udělal něco jinak, ale jakmile zjistili, že jde o wobbler, ihned se poroučeli zpět na svá stanoviště.

Přesto jsem se záběru dočkal. Asi na dvacátý hod, po němž jsem znovu rozehrál hru s jemným pocukáváním Hektora na místě v proudu, se mi do něj opřela ryba takovou vervou, že mi to až udělalo dobře.

„Ty vole, jesen jako prase!“ zaslechl jsem Míšův výkřik shora od silnice.

Kluci měli ze své vysoko postavené pozice daleko lepší přehled, já narozdíl od nich tam dole neviděl vůbec nic. Pouze jsem v zádech svého ultralightového „miláška“ cítil, že jde o silnou rybu kolem kilogramu váhy. Kluci na silničním posedu však i díky průzračné vodě měli perfektní šajn. Celou dobu sledovali nejen to, co s wobblerkem pod hladinou dělám, ale i reakce jednotlivých ryb na tuto umělou nástrahu. A nyní dokonce Míša rovnou viděl, že jde o jesena.

A znovu měl pravdu. Než ke mně oba stačili sejít po nedalekých schodech, měl jsem toho cvalíka už změřeného na břehu. Pánbůh mu požehnal, jeho délka byla skoro jako z říše snů – 50,5 cm! Znamenala můj nový osobák v této kategorii, přičemž radost z něj byla umocněna tím, že jsem rybu dostal přívlačí na umělou nástrahu. Ačkoliv to nebyla má největší ryba toho víkendu, měl jsem z něj takovou, že bych si na místě hned střihnul Chačaturjanův Šavlový tanec, kdybych měl jistotu, že ho udýchám a přežiji.

Jirka mě pořád ještě fotil, když Michal přivedl ke břehu asi 40 cm dlouhého tlouště. Pěkného. Rybu, která byla příslibem chvil příštích. A ty přišly záhy v rychlém sledu. Nejprve Michal udělal krásného jesena 48 cm, abych jen o dvě minuty později o kus dál zapřáhl znovu zhruba půlmetrového, který se mi ovšem u hladiny z trojháčku vyklepal. V obou případech u toho byl Hektor, pokaždé ovšem jiné barvy. Ta zřejmě pro ryby nehrála takovou roli, šlo jim hlavně o určitý pohyb, který nalezly právě u tohoto wobbleru.

Vietnamský fanklub

Vypnutí se mého druhého parádního jesena už shora od silnice sledovala asi 40letá Vietnamka, o níž jsme do té chvíle neměli ani tušení. Jako by vyskočila z ticha všudypřítomných houštin. Ozvala se hlasitě až v okamžiku, kdy se mi ryba vymlátila z nástrahy. Pokřikovala naším směrem, jako kdyby vypukla válka, a když jsem se otočil nahoru k silnici, jestli po ní náhodou nezurčí ruské tanky (koneckonců je tu ten problém s radarem), roztáhla ruce, jak nejvíc to šlo. Pochopil jsem, že mi velmi emotivně sděluje velikost ryby, o níž jsem právě přišel. Devadesát centimetrů, jak ukazovala, ten jesen ale opravdu neměl. To drobátko přehnala. Jeho velikost se pohybovala někde kolem 50 cm, jelikož takové tělo jsem zahlédl a takové dva kusy jsme zde také už vytáhli.

Ztráta tak krásné a fotogenické ryby mě zamrzela, to musím připustit, na druhou stranu vše nasvědčovalo tomu, že jsme ve správnou chvíli na správném místě. A bylo tomu tak, protože zhruba do 45 minut jsme s Michalem vytáhli ještě dvanáct tloušťů, avšak žádného velkého – vše v rozpětí 25 – 35 cm. Po překvapivém ranním mrazu, který nám žádný koncert nenabídl, to bylo výrazné vylepšení denní bilance.

Navíc právě v tu dobu vznikl první neoficiální „fan klub“ našeho Gloog Teamu. Tvořili ho střídavě dva až tři Vietnamci, kteří – kde se brali, tu se brali – objevovali se nad našimi hlavami nahoře na silnici a hlasitě komentovali veškeré naše počínání tam dole u řeky.

Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale zmíněná Vietnamka, co zhlédla mou porážku s velkým jesenem, se na mě doslova přilepila a šla tam, kam jsem se hnul já. Možná za to mohla situace, kdy jsem na kluzkých kamenech uklouzl a svalil se k zemi jak široký, tak dlouhý. Naši objevitelku to tak rozesmálo, až z toho dostala kašlavý záchvat smíchu. „Uuuiiii-mňa-ňaňaňa-pichichichi-pchepche-pchepche,“ řehtala se jako pominutá, až jsem se na zemi rozesmál i já (a taky Jirka, který stál jen kousek ode mě).

Od té chvíle jsem se jí už nezbavil. Zřejmě mě považovala za zajímavého rybáře a nebo mimořádného šprýmaře. Ať tak, nebo tak, ona se bavila, zatímco mě to poněkud znervózňovalo. Na břehu jsem se pohnul vpravo, ona nahoře na silnici uhnula také vpravo. Vrátil jsem se tedy o několik desítek metrů vlevo, ona nahoře učinila totéž. Pořád mi stála nad hlavou. A navíc se svým parťákem či přítelem.

Když jsem pak pod hladinou táhl čtyřku Hektora a na něj doráželi patnácticentimetroví tlouštíci, řehtali se Vietnamci ještě víc. Z vyvýšené pozorovatelny jim přišlo náramně zábavné a možná i nepochopitelné, že tak malé ryby útočí na tak malou nástrahou. A čím víc tlouštíků se hnalo za wobblerkem, o to víc byli Asiaté hlučnější. Každý pokus tlouštíka o drcnutí do pulzující nástrahy ihned mezi sebou rozebírali. Hučelo to mezi nimi jako na tribuně při kvalifikačním fotbalovém zápase, aby se vždy po chvíli znovu rozřehtali. Sotva jsem však vytáhl wobbler z vody a připravil se k náhozu, nahoře to ztichlo. Najednou tam bylo ticho jako při Federerově podání na US Open, ovšem jen do okamžiku, než Hektor opět dopadl na hladinu a vzbudil pozornost tlouštíků. Uf, vypadalo to, že již dlouho se tak báječně nebavili.

Jak už jsem ale řekl, mně to zrovna dvakrát příjemné nebylo, protože jsem se nebyl schopen soustředit. Doufal jsem, když kolem mě procházeli Michal s Jirkou na stanoviště níž po proudu, že se „fanoušci“ nalepí na ně a půjdou v jejich stopách. Že jim tiše vrátím to jejich strouhání mrkvičky, jež jim jako malým klukům probleskovalo v očích. Jenže nic takového se nestalo. Vietnamci mi zůstali věrní až do chvíle, kdy jsem se vypravil o dost výš proti proudu. Tam už za mnou nešli.

A dobře tak, neboť jsem se znovu opět začal plně koncentrovat, což zčásti přineslo výsledek. Tedy pokud za něj mohu považovat vyprovokování asi 65-70 cm velké štiky, která vylétla z tůně po Aresovi, když už byl prakticky vyndaný z vody. Byla silná, vnadná, ale měla být tak o jednu až dvě vteřiny rychlejší, nebo naopak já pomalejší. V každém případě největší radost z jejího objevení měl Míša, neboť na rozdíl od nás, Chebanů, to k ní měl jenom pár kilometrů…

Ačkoliv jsme měli v nedělním plánu ještě podvečerní vláčení, už na něj nedošlo. Asi nejvíce se na tom podepsalo překvapivě prudké ochlazení k bodu mrazu (ještě před dvěma dny přitom bylo více než 25°C), které dalo zabrat nejen rybám, ale i našim organizmům. Dostavila se únava, poháněná nedostatkem spánku. Už cestou od vody na pozdní oběd dával Míša najevo, že toho má plné kecky. A když pak po více než třinácti víkendových hodinách vláčení a pořádném ranním prochladnutí vstoupila do našich útrob teplá vepřová pečeně, jíž nachystala Michalova přítelkyně Petra, usadilo se v našich hlavách rozhodnutí, že se vypravíme na cestu zpět k domovům. Koneckonců proč ne, vždyť zážitků jsme měli opět celkem dost, a tudíž jsme další výpravu našich kurzů zážitkového rybolovu mohli prohlásit za úspěšnou.