václav fikar

Protože Labe je jako večernice, plující černou oblohou, vrátili jsme se na ni s Jirkou po dalších šesti týdnech. Ve druhé polovině září jsme opět vyrazili na víkend, opět nás v bodě určení čekal náš parťák a průvodce Michal, opět bylo v plánu navštívit nejméně pět různých labských míst. Vše tedy bylo jako v červenci nebo v srpnu, nicméně jeden podstatný rozdíl zde přece jenom existoval. Tentokrát jsme z Chebu necestovali vlakem, jako onehdy, nýbrž autem. To mělo minimálně jednu výhodu – mohli jsme poslouchat muziku. A protože já nebývám v autě na sedadle spolujezdce zrovna dvakrát výřečný, po většinu cesty jsme tak i rádi činili. Zatímco dlouhé kilometry míjely, Kryla střídal Mišík a Gambrinus tekl přes Sluneční hrob.

Právě při této skladbě jsem si nalinkoval, s patřičnou pokorou k mohutné řece, celý svůj víkend. Od něho jsem vedle jiného očekával candáta a sumce. Boleni mě tentokrát zajímali méně, i když příležitost by jistě podnítila interes.

Nakonec se mi splnilo všechno. Sumce i candáta jsem chytil, ovšem já přitom cedil svou krev… 

Potvora candát… Chtěl mě odrovnat?

S první labskou zastávkou, na níž nás Michal dovezl, jsme se seznamovali opravdu jen krátce. Já s Michalem jsme si tam každý střihli po dvou bolenech kolem 50 cm, načež jsme přejeli na druhé místo. Tam mně asi po patnácti minutách vláčení wobblerů středně tažnou vodou, toho času poměrně mělkou, přišel zemitý záběr. Brzda navijáku proklouzla, a protože jsem měl na cívce pletenku a záběr byl svým způsobem poctivý, přisekávat jsem už nemusel. Hladce jsem ke břehu přivedl candáta kolem 45 cm. „Vida, dnes to půjde,“ pomyslel jsem si na zlomek vteřiny. Do okamžiku, než se udály věci příští...

Jirka promptně přiskočil se svou digitální zrcadlovkou a jal se mě fotografovat. Pořídili jsme pár snímků, ale candátovi se pózování před objektivem vůbec nelíbilo. Asi po pěti cvaknutích spouští se zamrskal tak, až se mi jeden z ostrých hrotů koncového trojháku Gloogu, který měl zavěšený za kraj tlamy, zabodl do bříška ukazováčku.

„Uaúúúúúúúúú,“ zavyl jsem bolestí jako neklidný šakal na měsíc v úplňku. Háček s protihrotem projel do masa tak hladce, že se to až nechtělo věřit. Bohužel pro mě candát, jenž mi samozřejmě vypadl z ruky, zůstal viset na druhém trojháčku a vší silou se snažil odplavat. To se mu ale nepodařilo, pouze mi hrot zavrtal ještě hlouběji. Jirka proto rychle odložil na balvan na břehu fotoaparát a přispěchal mi na pomoc. Vyháčkoval vztekajícího se candáta a já mohl být jen rád, že se mi při této operaci nezahákl další hrot do brodících kalhot u kolen. To už by byl velký problém, k tomu bych se ale navíc nemohl nikomu divit, kdyby se mi smál až k zalknutí.

I tak ale před námi vykvasil nepříjemný problém. Totiž jak dostat háček z bříška prstu…?! Zkusil jsem to jednoduše zpátky (jen tak lehce), ovšem protihrot je důmyslně vymyšlená mrcha. Vůbec se mu nechtělo, ke všemu zřejmě zavadil o nerv, takže mi náhlá bolest probleskla až do mozku. Zatočila se mi hlava a musel jsem se na břehu posadit. Zbyly dvě možné varianty, jak situaci řešit. Buď se sebrat a jet do dvacet kilometrů vzdálené nejbližší nemocnice, kde by mi prst lokálně umrtvili, pak rozřízli a háček vyjmuli, nebo drastičtější, ale rychlejší metoda – protlačit protihrot skrz prst, tam ho pak kleštěmi ucvaknout a háček nakonec vytáhnout zpět.

Protože první varianta, určitě bezpečnější, by znamenala nejméně tři hodiny ztráty času vymezeného na ryby, rozhodl jsem se pro primitivnější akt přímo na místě. Požádal jsem Jirku, aby se toho ujal, a sám jsem zaklonil hlavu směrem k obloze, abych se díval na uklidňující bílá oblaka. A Jirka to zvládl bravurně. Pevně mi chytil ruku, pak prudce a bez nějakých okolků protlačil háček skrz prst, vedle nehtu natlačil kleště a na třetí pokus ulomil protihrot. Vytažení háčku zpět pak už bylo prakticky nebolestivou maličkostí, ačkoliv v krvácejícím ukazováku mi škubalo tak, až to nebylo příjemné. Vlastně to bylo hnusné a znervózňující. Prst se postupně zbarvoval do fialova, naštěstí však nešlo o ukazovák na pravé ruce, v níž držím prut. Mohl jsem tedy dál házet, přestože levou rukou ovládám kličku navijáku a její ukazováček potřebuji ke koordinaci pohybu nástrah.

Vůně sumčího slizu

Zhruba hodinu po události s háčkem zaťatým do prstu si Michal všiml, že Jirkův prut doslova praská ve švech. Jirka se před čtvrt hodinou od nás utrhl a popošel asi 50 metrů výš proti proudu, kde… Zapřáhl parmu! To se samozřejmě při přívlači občas stává, nicméně tentokrát to bylo zajímavé v tom, že bronzová vládkyně tažných řek si stopla osmicentimetrový Gloog, tedy na její zmasile-rýpavou tlamu poměrně dost velkou nástrahu.

Přispěchali jsem k Jirkovi s fotoaparátem a ještě nějakou chvíli čekali, než se mu ji podařilo vymanévrovat z jejího oblíbeného proudu a nakonec podebrat. Byla nádherná, ostatně jako bývají všechny parmy. A byla také sympaticky velká – vždyť 62 cm už není žádné „ořezávátko“.

Jako ve všech případech jsme ohleduplně k rybě pořídili několik snímků a Jirka pak udatnou bojovnici pomalu vypustil zpět.  

Do oběda, který jsme si stanovili na třináct hodin, se toho už moc neodehrálo. Ostatně co také chtít od zářijového poledne. Mně se sice podařilo najít daleko od břehu na hloubce dva slušné okouny, jinak jsme ale naděje vkládali do odpoledního lovu. A ten nezklamal, ačkoliv jsme oproti ránu lovili na docela jiném místě.

Tam jsme začali tahat okouny. Respektive Michal začal. Našel „doupě“ těch pichlavých pankáčů a během velmi krátké chvíle jich na Hektora vylupal pět. Žádné kilové obludy, nicméně i tady měl jeden lehce přes 30 cm. Když pak na mě mávnul, abych si přišel k němu také nějakého okusit, přidal jsem ještě jednoho, tím ale jejich aktivita skončila. Jako kdyby to ti puštění rošťáci vykecali všem ostatním.

Sešli jsme tedy asi o 200 metrů níž, když tu mě cestou cvrnklo do nosu místo s táhlou klidnou tůní. Ta nebyla hluboká, ve svém středu přibližně asi 1,7 metru, přesto jsem z ní cítil vůni čehosi magicky opojného. Vůni sumčího slizu!

Shodil jsem proto těžký batoh ze zad, postavil se na pevnější balvan a začal vodu bičovat Kalipsem. Drahnou dobu neúspěšně, pokud tedy nebudu počítat navztekané ťukance tloušťů do této osmicentimetrové nástrahy.

Minuty plynuly rychle jako voda v řece. Jirka s Michalem kus pode mnou tahali menší Hektory, přičemž Jirkovi se povedl slušný okoun (přes 30 cm) a Michalovi zase tloušťík kolem 25 cm. Já však na vybraném místě tvrdošíjně setrvával u Kalipsa, jež mi mělo před blížícím se večerem pootevřít bránu přece jenom k větším dravcům. A stalo se! Tak dlouho jsem tu rozestlanou tišinu bičoval favorizovaným wobblerem, až přišel záběr. Impulzivní rána ve sloupci. Brzda pohotově probzučela a hladina se rozčeřila. Něco se na ní mihlo, ale ze svého úhlu jsem to proti slunci špatně viděl. To bystrozraký Michal, který vláčel pode mnou a zřejmě se právě v tu chvíli díval mým směrem, měl jasno hned: „Tak máš toho sumce!“ křikl směrem ke mně, to abych ho lépe slyšel.

A měl recht. Ten sumec nebyl sice velký, vlastně byl nejmenší ze všech čtyř, které jsem v posledních šesti vycházkách na Labi vyvláčel, ale i jeho mrňavých 55 cm mi udělalo radost. Tím spíš, když jsem si ulovení sumec kladl za cíl této výpravy. Jistě, měl jsem na mysli spíš nějakého kolem metru, na druhou stranu takové věci člověk těžko ovlivní (a já si alespoň mohl říct – splněno).

Boleni při nás znovu stáli

Sobotní večer jsme se po úspěšných letních zkušenostech opět zacílili na boleny. Nedalo nám to. Byli jsme velmi zvědaví, zdali i po uplynutí šesti týdnů od naší poslední společné výpravy budou zdejší aspiové reagovat na naše Hermesy stejně vstřícně.

Situaci na našem oblíbeném místě, kde bylo zapotřebí házet do vzdálenosti zhruba 40 metrů od břehu, nám však velmi komplikoval mimořádně silný boční vítr. V nárazech silou vichru se opíral do vlasců, prověšoval je za letu do tzv. pytlů a citelně zkracoval délky našich hodů. To v podstatě vyřadilo ze hry Jirku, který se svým 2,7 metru dlouhým a měkčím prutem nebyl schopen dohodit do kýžené zóny. Stále mu chybělo nějakých 8 až 10 metrů, což bylo za dané situace strašně moc.

Michal měl prut delší a tvrdší, a tak při soumraku postupně dostal tři boleny, z nichž největší měřil 64 cm. Mně se s tvrdým prutem, ovšem dlouhým také jen 2,7 metru, dařilo nahazovat střídavě. V okamžiku nejsilnějšího náporu bočního větru jsem stejně jako Jirka nedohodil, chybělo mi nějakých pět metrů. Když ale fujavec na chvíli zmírnil, dokázal jsem Hermese bez problémů dopravit do oblasti největších boleních nepokojů. Přesto však výsledkem mého počínání byla jen jedna vypnutá ryba.

Až když padla úplná tma a dravci přestali být na hladině vidět, začal jsem přemýšlet, kam se ti boleni takhle na noc asi mohou ztratit. Chvíli jsem zvažoval všechny varianty, až povídám Michalovi: „Hele, je nesmysl, že by na noc někam v tom proudu zrovna oni táhli. Podle mě tady zůstávají, jen lehnou dolů ke dnu. Já jim zkusím pustit Hermese ke dnu – doslova pod nos.“

Michal pokrčil rameny, zatímco já už dalekonosný wobbler vyslal vstříc průzkumnému úkolu. A ten dopadl na výtečnou! Nástrahu jsem nechal klesnout na dno mohutné řeky, pak ji krátce a rychle přizvedl, až dole u dna přišla rána. Šlo nikoliv o candáta, ale skutečně o bolena, který měřil rovných 60 cm. Radost jsem měl nejen já, že se mi tímto a tak rychle potvrdila má úvaha, ale i kluci. Šlo totiž o nový poznatek, který budeme moci využít někdy příště.