václav fikar

Ulice lázeňského města jsou dosud prázdné, a tudíž tiché. Přestože doslova ještě před pár hodinami duněla vyprodaná KV Aréna slavnostním galavečerem na počest svého otevření, teď už je u Ohře slyšet jen švitoření probouzejícícího se ptactva.

Je sobota ráno a my si klademe otázku, co asi noční show s místními dravci udělala? A já se k tomu rozespalým polohlasem ptám: Jsou tady vůbec nějaké ryby?

Oba pospícháme pod tuhnický jez. Brácha brodí pod něj a dlouhou červenou Aglií přemlouvá tlouště nebo okouny. Marně. Já se na rozdíl od něj snažím o boleny, a proto švihám ze břehu Hermese. Ale také marně. Vlastně ještě hůř, protože jen v prvních deseti minutách trhám hned tři wobblery. Proto mu ukazuji, že raději přeběhnu nad jez, kde je Ohře asi dvacet metrů široká. A tam se mi začíná dařit.

Po pár hodech Hermesem v barvě R přichází uprostřed řeky první záběr. Jak rychle zjišťuji, jde o bolena - o rybu, kvůli které jsem do Varů přijel. Svého cíle tedy dosahuji poměrně rychle, dravec měří 55 centimetrů. Mávám na Pavla, který už vláčí také v nadjezí, že jsem chytil materiál k focení. Toho si všímá další vláčkař, který před pěti minutami přišel k jezu, a pozoruje, co fotíme. Po několika snímcích Canonem pouštím rybu zpět a znovu bičuju vodu. Ne dlouho. Po osmi hodech bolenovým Gloogem přichází uprostřed řeky druhý záběr. Překvapená ryba táhne k protějšímu břehu, ale otáčím ji a záhy se raduji z druhého bolena (58 centimetrů). On se cestou sice ještě stihne zamotat v travách u břehu, ale suchozemského vzduchu se nakonec přece jen nalapá.

Po dvojnásobném úspěchu Hermese přecházíme s bráchou přímo pod novou arénu. A zatímco on se pořád snaží byť jen o jediný kontakt s jakoukoliv rybou, já se vezu na vlně spokojenosti a začínám experimentovat. Nasazuji nově pořízeného Exekutora a po deseti minutách chytám třetího bolena (54 centimetrů). Teď už nikoliv uprostřed řeky, ale pod nohami - dva metry od břehu.

„To už si děláš legraci, ne?!“ kroutí hlavou Pavel a znovu vytahuje fotoaparát. Po několika snímcích naše mise na tomto místě končí a my přejíždíme sotva jen o půl kilometru výš. Na silnicích ve městě už začíná provoz a slunce kvapem šplhá nahoru…

V tomto karlovarském úseku Ohře má řeka pořád ještě podobný charakter jako v tuhnickém nadjezí. Znovu začínám Hermesem a znovu je to správná volba. Při jeho rychlém vedení pod hladinou přichází asi šest metrů od břehu útok, až mi krátce proklouzává brzda. Ryba však trojháčky míjí. Jediné, co po sobě zanechává, je stopa – vír, zakalená voda a široká kola, která se překotně hrnou až k protějšímu břehu. Brácha stojí jen pár metrů pode mnou (pořád ještě bez ťukance) a nechápavě kroutí hlavou. „Co jsi včera pil? Já jen, že dneska chytáš jako bolenovej démon,“ vtipkuje a zároveň vyměňuje Meppsku za jinou.

"Já pořád chytám jako bolenovej démon," odpovídám v žertu a popocházím jen o deset metru výš proti vodě. Asi na patnáctý hod Hermesem přichází za trsem vodních trav další záběr - přesně v okamžiku, kdy mluvím na bráchu a zpomaluji vedení tohoto potápivého wobbleru. Krátce přisekávám a nad vodu vyletí zlatožluté tělo, dlouhé 45 až 50 centimetrů. Jde sice jen o vteřinu, přesto vidím, že je to s největší pravděpodobností potočák! Krásná ryba se však po kotrmelci nad hladinou uvolňuje z háčku, takže stoprocentní jistotu, že jde skutečně o pstruha, nemám. Chci si však na něj vsadit (viděl jsem dost).

Brácha je tou dobou zabroděný v řece, čelem ke mně, a celou krátkou akci sleduje. „Už toho nech,“ komentuje můj další kontakt s rybou, po kterém místo opouštíme. Přejíždíme totiž kousíček nad Karlovy Vary.

I když je pořád ještě ráno, slunce už je vysoko a hřeje (podle páteční předpovědi počasí přitom nemá být žádné slunce a nemá co hřát). Obchody otevírají a největší české lázeňské město ožívá. A stejně tak i Pavel, i když nejdřív ho dorážím.

„Na,“ podává mi svůj prut s rotačkou, aby si odpočinul, "já jsem tady dneska stejně zbytečnej."

„Hele, já si ji klidně nahodím, ale až tady prvním hodem chytím okouna, tak potom nebreč,“ beru si od něj prut a prvním hodem chytám okouna. Na to nic neříká, jen se zoufale rozesměje. A pro jistotu si bere svůj prut zpět.   

Možná za to může právě slunce, ale jeho třpytky konečně začínají fungovat. Pavel chytá nejprve štiku kolem míry, potom v krátkém sledu pět okounů a nakonec i tlouště 40 centimetrů. A zatímco jemu se teď daří, mně už nikoliv. Zatímco totiž s polednem účinnost třpytek roste, účinnost wobblerů naopak opadá. Chytnu sice ještě jednoho okouna, ten už je ale jen labutí písní mých wobblerů.

Dopoledne hřeje, my se svlékáme do triček a vyrážíme zpět k domovům. S podrobným plánem na další dvě červnové výpravy. A ty možná povedou právě k vám, protože i u vás možná teče jen „taková obyčejná řeka“….

Co jsme kromě ryb ve Varech také chytili?

- 4 x dámská hygienická vložka

- 1 x použitý tampon

- 1 x trouchnivějící filcová látka o rozměru přes jeden metr, ověšená dvěma plandavkami a jednou obří rotačkou (kousek ji Pavel přitáhl, pak už to ale nešlo, takže musel brodit)

- 1 x bahnem zanešená zimní bunda (tam to nešlo vůbec, brácha k ní musel nabrodit, rukou se natáhnout do vody a třpytku uvlonit)

Co jsme na Ohři v Karlových Varech utrhli?

- 9 x rotační třpytka Mepps (Pavel)

- 6 x wobbler (Vašek - třikrát Gloog Hermes, dvakrát Salmo Thrill, jedenkrát Rapala Long Cast Minnow)