václav fikar

Ohře, která touto zemědělskou obcí protéká, není na první pohled nijak zvlášť zajímavá nebo dokonce romantická. Vypadá úplně obyčejně. Většinou teče rovně mezi poli osetými řepkou, žitem a ječmenem. Samotné koryto řeky je hodně zarostlé hustými koberci vodních rostlin, typických pro tekoucí vodu. Někde jsou tyto koberce tak široké, že téměř znemožňují rybolov, což je další důvod, proč chytání kolem Nebanic nepatří mezi rybáři k nejvyhledávanějším. A přesto to tam mám rád, ačkoliv… Já miluji celou Ohři!

Hned nad silničním mostem v Nebanicích se nachází nízký jízek. Pravý břeh vedle něj v létě slouží jako tábořiště vodáků, ten levý zase okupují koně, jejichž chovem jsou Nebanice známé.

Zatímco kluci přijeli k vodě s poměrně pestrým arzenálem nástrah, já doma vybral jen Kalipsa 8 cm, Nike 8 cm a Hermesy. Tedy v báglu jsem měl také Aresy a popy od Rapaly, ty jsem však nevyužil.

V mělkém nadjezí (maximální hloubka asi 1,2 metru) rychle přišel první záběr. Štika (asi 50-55 cm) mi pod nohami dobrala osmičkový Nike a obratem se rozutekla na koryto. A protože řeka je tady široká zhruba jen deset až dvanáct metrů, byla u cíle prakticky hned. Tam sebou dvakrát trhla a uvolnila se.

Asi po půl hodině jsme s Lukášem přešli pod nízký jez. Jen na chvíli, protože jsme si ho chtěli prohodit dřív, než ze stanů vylezou první vodáci a na břehu nastane šrumec. Zatím spali. A jak tak blaženě pochrupovali ve spacácích, mně zabrala štika. Kde se vzala, tu se vzala, u břehu vylétla po osmičkovém Nike. Protože ale nástrahu uchopila mělce, hned po prvním výpadu se uvolnila. Nevadilo, protože na fotku by stejně nebyla (byla menší než ta první, odhaduji 45 centimetrů).

Sotva po pár minutách jsme se vrátili do nadjezí. A zatímco já tam vytáhl (opět na Nike 8 cm) malou štiku (cca 39-40 cm), od koňského brodu k nám pomalu přicházel Martin, který hlásil ulovení asi 35 centimetrů krátkého štičího štíhlete.

Kluci si sedli na svačinku, a protože já ji s sebou neměl, pokračoval jsem proti vodě. A netrvalo dlouho a přidal jsem znovu na Nike další štiku. Vlastně štičku, která mohla měřit tak 35 centimetrů. Ještě ve vodě jsem ji z háčku setřásl a šel o kus dál. Ve skrytu duše jsem doufal, že zakopnu o velkého tlouště. A stalo se.

Přikrčený v trávě jsem najednou zahlédl, jak při břehu sjíždí tloušť, kterému do půl metru chybí možná jen jeden nebo dva centimetry. Nevšiml si mě, a proto zůstal v klidu. Pár metrů pode mnou se otočil čelem proti proudu a pomalu zmizel kdesi v trsech trav uprostřed řeky. To byla výzva! Rozkýval jsem Nikea a hodil jej asi šest metrů nad místo, kde jsem tlouště ztratil z dohledu. Přitahovaný wobbler se v proudu rozpulzoval, až do něj tloušť udeřil. Brzda radostí proklouzla, ale předčasně. Ryba se k mému zármutku nepověsila.

Ani jsem nepočítal s tím, že by píchnutý velký tloušť mohl ještě jednou zopakovat chybu, nicméně přebrodil jsem o kus výš na druhou stranu, po břehu se vrátil na dotyčné místo a k protější straně nahodil osmičkové Kalipso v barvě R. První hod se nic nestalo, ale už na ten druhý tloušť reagoval. V průzračné vodě jsem zahlédl, jak se obloukem zpoza trsů trav zvědavě přiblížil k nástraze, a když jsem s ní potrhnul směrem od něj, udeřil. A znovu brzda proklouzla a znovu z toho nic nebylo. Krásný tloušť se opět nepověsil, takže nade mnou vyhrál dva nula. Zcela jasně.

To už mě ale dohonili kluci, kterým jsem se vzdálil během jejich svačinky. Popsal jsem jim, jak mě tady utřel parádní tloušť, a pak sešel pod ně. Než jsem si ale stačil vybrat nějaké místo, zavolal Martin.

„Mám štiku. Třiašedesát. Chceš fotku?“ ptal se. A z jeho hlasu jsem cítil, jakou z ní má radost.

„Jasně,“ odpověděl jsem a pospíchal ho nafotit. Po několika cvaknutích spouští, během kterých mi Martin řekl, že jde o jeho zatím druhou největší štiku, jsme pokračovali dál, protože poledne už klepalo na dveře. Úlovek Martinovy štiky jsme už ale nepřekonali. Mně se sice ještě povedl tloušť asi 36-37 cm a Martinovi dva okouni, tím ale naše nebanická epizoda skončila. Lukáš tentokrát zůstal bez kontaktu.

I taková je zkrátka přívlač. Kdoví, třeba příště, na další obyčejné řece, bude všechno úplně jinak...